< Tomáš Garrigue MASARYK
DOMOV  Tomáš Garrigue MASARYK

(7. 3. 1850 - 14. 9. 1937) profesor filozofie, docent na univ. ve Vídni, politik a státník

Neboj se prosazovat svůj názor a přesvědčení

Není jiné autority než věda

Cirkev šíří nemravnost

Náboženství není církev

 

Odmítám Ježíše jakého nám vnucuje církev

 

Neboj se prosazovat svůj názor a přesvědčení

Neváhej a neboj se prosazovat svůj názor a přesvědčení, pokud jsi upřímně přesvědčen o jeho správnosti.

Kdo se však hlásí ke křesťanství, ten nikdy nesmí hlásat nenávist! Je nutno vynaložit velmi mnoho úsilí na odpolitizování církve, která tou­ží získat co největší hospodářskou i politickou moc. Církve se však nedo­vedou zříci odpolitizování, stejně jako majetku. Neustále usilují o svou ztracenou moc.

Každá idea má svoje průkopníky, své mučedníky a taktéž, je-li úspěšně prosazena i své příživníky.

Lidé žijí většinou podle zděděných názorů a příliš nepřemýšlejí o jejich vhodnosti.

Bylo-li jim jejich okolím vštípeno přesvědčení, že kdesi vysoko nad ná­mi kraluje na nebesích bůh a hluboko pod našima nohama hoří pekelný oheň, pak považují za stejně neslušné o tom pochybovat, jako maloměšťák nepřipouští žádnou pochybnost o tom, že on je urozenější, než obyvatel předměstí.

Pravda je ovšem jenom pravda vědecká, kritikou přísně ověřená a tak­též i pádnými vědeckými argumenty patřičně zdůvodněná.

Proto také i náboženství musí spočívat na pravdě vědecké, na přesvěd­čení a nikoliv na pouhé víře. (To ovšem už ale není náboženství!) Věřit zna­mená věřit něco a někomu.

Není jiné autority než věda a vědoucí, uvědomělý člověk!

Bojovat pro pravdu znamená pro pravdu pracovat, pracovat duchem a pracovat pravdou. Protože však proti sobě nestojí pravda a nepravda, ale lidé pravdu hledající, potom velmi často pravdu neslyšíme, neučíme se jí a nemilujeme ji. Ba naopak, potlačujeme toho, kdo pravdu má.

Stává se i to, že v nedočkavosti a v netrpělivosti chceme pravdě dopomoci nepravdou. Neučíme pravdě, ale ve jménu pravdy činíme násilí. Veliké zlo je, že žijeme v myšlence, co řekne o mně soused.

Ale o to běží, mít svůj úsudek, svoji osobnost a individualitu. Odhodlejme se být vždy svými. Nežijme na cizí účet a na cizí svědomí!

Revolučnost je nejen v politice, nýbrž i v literatuře, ve filozofii. Je to ideál postavit společnost na docela jiný základ.

Mezi náboženstvím a mravností je rozdíl věcný. Mravnost není nábo­ženstvím a náboženství není

mravností. Může být člověk nábožensky velice věřící, oddaný své církvi, svým dogmatům i předpisům a

přitom vů­bec nebude mravný, ba může být naopak i velmi nemravný. Myslet si, že ten kdo je zbožný a upřímně věřící je už proto mravný, je veliký omyl.

Je-li moje duše nesmrtelná, pak je nesmrtelná už v tomto životě a ne až po smrti. Je tomu tak již teď a v každém okamžiku a já jsem povinen za­chovat ji čistou a zdokonalovat ji v sobě dobrem, věděním a uměním. Nic nesmím odkládat pro nějakou vzdálenou věčnost.

Ani věčnost nenastává teprve po smrti, nikdo neodchází na věčnost, ale je její součástí. Věčnost je již teď, neustále, v každém okamžiku.

Náš cit je slepý. Citu musíme vždycky svítit jasným a bystrým rozu­mem. Zřídlem zla není hmota a tělo, ale především duch.

Žádná nečistota netkví ve hmotě a v těle, ale pochází především z du­cha. Upíraje zrak k věčnosti, neopovrhuj hmotou a tělem.

Jakmile člověka rozdělíte na tělo a na ducha a řeknete mu, že tělo je ne­čisté, potom nemá před tělem úctu a dochází k takovým koncům, že z ma­terialismu askeze padá až do materialismu dekadence.Ne, nečistota netkví v těle, ale je především v duchu!

Ten, kdo se stává nečistým, ten upadá nejprve duchem a potom též tělem! K tělu musíme mít úctu a pak odpadnou i velmi nepěkné ideály extrémní­ho asketismu a libertináže.Nazírání na pohlaví musí být jiné, než jaké doposud máme.

Podle křesťanského asketického ideálu se dělá ohromný rozdíl mezi tě­lem a duchem. To však je starý orientální názor. V Evropě jej zastával Platón a ve svém úpadku jej měla i řecká filozofie.jej má a také dekadence ho má.

Pokládat hmotu a tělo za něco nečistého je velmi osudný omyl.Z tohoto postoje a názoru vzniká perverzní jezuitismus

Církev místo mravnosti šíří nemravnost

Církev a jí prosazované náboženství místo čestnosti, charakternosti a mravnosti šíří a podporují nepravdu, lež a nemravnost, Celá její histo­rie nám prozrazuje, že církev svým duševním a fyzickým násilím šířila místo náboženství v duchu a v pravdě vždycky jen jezuitismus.

- Nic než-li jezuitismus je všechna ta přetvářka lidí účastnících se bez vnitřní víry církevního obřadnictví.

- Nic než jezuitismus je všechna ta teologie, která do slov bible a církev­ního učení se scholastickou dovedností vkládá to, co v nich není.

-                      To, co bible a co církve doslova hlásají a to, co hlásá moderní věda, to se naprosto nedá spolu sloučit.

Dovedeme si cenit bible a jiných podobných knih jako výplodu nábožen­ského úsilí starých věků, ale naše

 po­znání a naše praxe je již ve značné míře založena na zcela jiných teoretic­kých základech.

Není dvojí pravdy, pravda je je­nom jedna a to je pravda vědecká, kritikou ověřená a zdůvodněná.

Proto také náboženství moderního člověka musí spočívat na pravdě vě­decké.   Jeho   náboženství   musí  

být postaveno na přesvědčení, které je pod­pořeno rozumem a logickými argumen­ty a nikoliv na pouhé slepé víře. Věřit znamená věřit něco a někomu a není jiné autority než věda a vědoucí člověk. Církev nám nestačí svým učením, nestačí nám svým vedením a nestačí nám ani svou mravností.a nesociálnost církví spočívá na lichém učení o individuál­ním spasení, které vštěpují věřím dle tradic staré doby.

Církve učinily z přikázání lásky egoistické učení a proto se staly neso­ciálními a nedemokratickými.

Náboženství není a ani nemá být politikou. Avšak náboženství církevní politikou bezesporu je.

A proto církve vždycky stály na straně násilí. Duch inkvizičního násilí je stále její podstatou.

Náboženství není církev

Náboženství není církev a ani jí nám vnucovaná víra není nábožen­stvím. Teokratický středověk duchovním a fyzickým násilím zjednal for­málně, protože násilně, jednotný názor na svět. Násilím fyzickým (oběti inkvizice!) a duchovním se žádala víra a poslušnost.

Co žádá zejména římská církve na svých vyznavačích?

-          Důvěřovat a nic, než slepě důvěřovat. Rozum prý je nedostatečný, aby rozhodoval v náboženství. Máme

-         důvěřovat - „slovu božímu".

Ano, já bych mu důvěřoval, ale to by muselo být skutečné slovo boží a ne slovo papežů a lidí, kteří se vydávají

za vykladače a poslance boží. Lidem, kteří svou neschopnost a neoprávněnost prokázali vším tím násilím,

du­chovním i fyzickým, těm, že máme slepě důvěřovat?

Quod non, my nemůžeme jenom slepě věřit, my chceme také důvody.

Mohu věřit důvodům a proto ne slepá bezdůvodná víra, nýbrž jen víra, která může být ověřena argumentem.

Jen přesvědčení postavené na ar­gumentech musí být základem vnitřního náboženského cítění. Jsme proti

slepé a bezdůvodné víře, jsme proti duchovní pasivitě a i proti Iži-rozumování staré teologie.

Církevní náboženství nelze proto ztotožňovat s mravností. Pravé náboženství není ani kultem a není jím ani stále obnovovaný pouťový fetišismus se svou hrubou a urážlivou nemravností. Ani umění není nábo­ženstvím, třebaže je velmi podstatnou částí obřadnického kultu.

Ani církev a příslušnost k církvi není náboženstvím.náboženským člověkem ten, kdo přísluší k církvi a v pokoře plní její příkazy a zúčastňuje se jejích obřadů., jenž se sám domnívá, že překonal náboženství a že je ateistou, má často v sobě více náboženskosti a náboženství vyšších a skutečných kvalit, než mnohý věřící skrze církev.

Církevnictví a je­ho víra je často tím nejhorším náboženským indiferentismem.

Odmítám Ježíše jakého nám vnucuje církev

Pokládám Ježíše za největšího učitele náboženství, ovšem Ježíše histo­rického, ne dogmatického Krista. Ne boha, ale člověka. Jen jako takového ho můžeme následovat. Jeho vzor vztahu k lidem, k životu i ke světu. Ale nebude to následování slepé, nýbrž v souladu s naším filozofickým po­znáním a mravním vývojem.

Odmítám Ježíše jakého nám vnucuje církev, vzpouzím se proti papežské neomylnosti a jestliže se církev snaží dělat trochu sociální politiky, tak to nikoho jenom trochu prozíravého ne­může oklamat.

Církevní náboženství nabízí možnost spasení jednotlivce, bude-li ovšem poslušen příkazů církve. Ale jakápak je to láska k bližnímu, když se vrh­nu k oltáři a volám po věčném (hned po věčném!) spasení a je mi lhostej­no, bude-li spasen také druhý?

Jak byl Starý zákon překonán Novým, tak překonáváme i Zákon Nový.

Jenže krok od zjeveného boha k nezjevenému a od náboženství zjeve­ného k nezjevenému je mnohem těžší. Základem našeho úsilí musí být především snaha o vymanění se z vlivu církví.

Usilujme o zrušení všeho aristokratického kněžství a církve ja­kožto instituce. Nelze nic očekávat od katolicismu. Od církve, která ne­byla založena ani Ježíšem, ani Petrem, ale cho­robným Pavlem. A dnes již dokážeme rozlišit ten obrovský rozdíl mezi náboženstvím Ježíšovým a Pavlovým. Mezi čistou mravností a láskou k bližnímu a mezi obhajobou poddanosti a nadřa­zenosti. Církevní hierarchie, moci a majetku, ná­silí a nesnášenlivosti.

Náboženství a věčnost nezávisí na Mojžíšovi a nezávisí ani na víře v Ježíšovo božství.

 ( Z knihy: Robert Homír:Šokující myšlenky slavných II- Ekokozult, Bratislava, 2006-str. 24-29 , zkráceno, text zvýrazněný redakcí)